Již v roce 2016 u příležitosti 200. výročí založení tradice pašijových her v Hořicích na Šumavě uveřejnil Archiv Schwarzenberské granátnické gardy článek s názvem Schwarzenberští granátníci a Hořické pašijové hry, ve kterém jsme stručně popsali pozadí vzniku a průběh úspěšné spolupráce granátníků Vévodské tělesné stráže v Českém Krumlově se Šumavským svazem při organizaci pašijí v Hořicích na Šumavě léta Páně 1912.

V rámci souvisejícího výzkumu, který se vedle studia archiválií soustředil i na dohledávání zmínek o hořických pašijích z roku 1912 v soudobém česko-rakouském, německém, francouzském, britském i americkém tisku, jsme se s ohledem na význam 200. výročí založení hořické pašijové tradice rozhodli rozšířit náš výzkumný zájem až k roku 1893, tj. k roku, kdy byly hořické pašije pod vedením českokrumlovského gymnaziálního profesora Josefa Ammanna poprvé hrány v nově vystavěném divadle Pašijový dům a kdy pro velký úspěch nové koncepce her vešly Hořice na Šumavě do hledáčku médií po celém západním světě. Jak jsme přitom očekávali, v případě rešerší zaměřených na americký tisk přelomu 19. a 20. století jsme získali velké množství informací o premiéře a následném několikaletém promítání vůbec prvního filmu, který kdy byl na území České republiky natočen a jenž se zároveň stal prvním velkofilmem mezinárodní produkce v dějinách, s názvem The Horitz Passion Play.

Film The Horitz Passion Play (v prvních letech do rozšíření konkurečních snímků označován pouze jako The Passion Play) byl natočen pod vedením Dr. Williama Freemana, zástupce francouzské společnosti bratří Lumièrů ve Spojených státech amerických, mezinárodním týmem v Hořicích na Šumavě u Českého Krumlova v roce 1897 s cílem zaznamenat světoznámé Hořické pašijové hry pomocí nedávno vynalezeného „kinematografu“ a následně promítat výsledný filmový záznam v rámci unikátního přednáškového turné po Spojených státech amerických a Kanadě. Tento snímek, který je v českém prostředí díky objevné práci Zdeňka Štábly známý též jako Hořický pašijový film, o konečné délce neuvěřitelných 1500 m měl ještě téhož roku svou světovou premiéru v pondělí 22. listopadu 1897 ve Filadelfii v Pensylvánii, kde jakožto údajně nejlepší z „živých obrazů“, které kdy byly v Americe do té doby promítány, zaznamenal fenomenální úspěch. Během následného turné po Spojených státech se Hořický pašijový film stal celostátní senzací a jeho veřejná promítání se v mnoha amerických městech řadila k největším kulturním událostem roku.

Filmovými historiky je proto Hořický pašijový film bez ostychu označován za historicky první americký „blockbuster“ a zároveň první velký úspěch rodícího se filmového průmyslu v Severní Americe. Snímek The Horitz Passion Play ovšem drží i další historická prvenství – jedná se totiž o vůbec první velkofilm svého druhu v dějinách kinematografie, první velkofilm mezinárodní produkce a ve vztahu k naší zemi a naší historii i o první plnohodnotný film raného typu, který byl pořízen na území dnešní České republiky i v celém někdejším Rakousku-Uhersku (nepočítáme-li krátké záběry Vídně z roku 1896). Pro moderní historiografii však tento filmový klenot přes veškerý svůj úspěch, význam i všechna svá prvenství představoval po dlouhou dobu jednu z nejzáhadnějších epizod z počátků světové kinematografie – mimo jiné i proto, že Hořický pašijový film, dlouhý více jak jeden a půl kilometru, byl od poloviny 20. století považován za ztracený.

Pro množství materiálu, jak dobového, tak i odborného charakteru, nashromážděného Archivem SGG během výzkumu, realizovaného u příležitosti 200. výročí založení hořické pašijové tradice, jsme se již v roce 2016 pokusili jako mnozí před námi upřesnit pozdější osud tohoto filmu a dohledat samotný filmový materiál – stejně jako v případě předchozích pokusů, z nichž první lze datovat k roku 1946 a jež se vždy soustředily na dohledání jednoho konkrétního filmu s názvem The Horitz Passion Play, byl nicméně i tento náš pokus od počátku odsouzen k nezdaru.

Ve více jak půl století dlouhém pátrání historiků a filmových odborníků po Hořickém pašijovém filmu se podařilo konečně dosáhnout pokroku až o dva roky později a to, jak tomu s velkými objevy někdy bývá, zcela náhodou. V rámci běžné výzkumné činnosti Archivu SGG jsme v letech 2016–2017 studiem archiválií a dobového tisku získali informace o možné existenci minimálně dvou archivu doposud neznámých dokumentárních snímků o Šumavě z dob první republiky, obsahujících podle soudobých svědectví záběry krumlovských granátníků a v jednom případě dokonce i záznam rozhovoru s jedním z nich, slavným a oblíbeným granátníkem Františkem Luskem. V roce 2018 jsme se proto vedle mnoha dalších úkolů rozhodli rozšířit naše výzkumné aktivity i v tomto směru, tj. dohledat dochované historické filmové materiály, které vznikly na našem území před rokem 1948 a jež by mohly obsahovat záběry našich bývalých kolegů z řad Vévodské tělesné stráže v Českém Krumlově. Pro nedostatek informací jsme se přirozeně rozhodli postupovat systematicky a jelikož rokem vzniku vůbec prvního filmu pořízeného na území našeho regionu jižní Šumavy, tj. Hořického pašijového filmu, byl rok 1897, jako období našeho výzkumného zájmu jsme pochopitelně stanovili léta 1897 až 1948.

Již během první předvýzkumné rešerše, jejímž cílem bylo vytvořit základní seznam nejstarších filmů vzniklých v našem regionu, jsme prostřednictvím databází s filmovými katalogy francouzské společnosti Pathé frères k našemu velkému překvapení zaznamenali údajnou existenci až tří snímků odkazujících se na území Čech s předpokládaným datem vzniku mezi léty 1897–1899. S ohledem na nám dobře známý rok 1897, jakožto rok vzniku Hořického pašijového filmu, i fakt, že běžně dostupné česko-jazyčné přehledy tyto filmové materiály zcela opomíjely, nás dané informace okamžitě zaujaly. Prostým ověřením na internetu jsme přitom vzápětí zjistili, že tyto tři snímky české provenience skutečně existují a že se je do 21. století podařilo uchovat ve sbírkách Ministerstva školství, kultury a sportu Španělského království, které je skrze francouzsko-španělský konzervační projekt nechalo zrestaurovat, zdigitalizovat a již v roce 2015 dokonce zpřístupnit na internetu.

Přestože v roce 2016 naše několikaměsíční pátrání po Hořickém pašijovém filmu nepřineslo vyjma zajímavostí, týkajících se jeho více jak desetiletého promítání v Severní Americe, nic zásadního, hned první den rešerše šířeji zaměřené na ranou filmovou produkci ve vztahu k Čechám, se podařilo prakticky náhodou dosáhnout fantastického objevu – ještě ten samý večer jsme měli možnost zhlédnout záběry, které jsme díky výzkumu z roku 2016 okamžitě poznali. V následujících 24 hodinách se nám intenzivní analýzou záběrů a konzultací materiálů nashromážděných v roce 2016, především pak díky detailnímu seznamu jednotlivých scén s popisy, který jsme ve stejném roce vytvořili, podařilo záběry identifikovat a zároveň bezpečně prokázat, že nejméně tři snímky ve filmových sbírkách španělského Ministerstva školství, kultury a sportu představují autentické sekvence z dokumentárního úvodu ztraceného pašijového filmu z Hořic na Šumavě z roku 1897, The Horitz Passion Play, prvního filmu pořízeného na českém území, jenž se pro svůj úspěch ve Spojených státech amerických zapsal do dějin světové kinematografie jako první americký „blockbuster“.

V tomto příspěvku Archivu Schwarzenberské granátnické gardy si proto dovolujeme shrnout historii Hořického pašijového filmu a zároveň spolu s výsledky našeho výzkumu z roku 2016 poprvé představit filmové snímky ze sbírek MŠKS ŠK, které se Archivu SGG podařilo k dubnu 2018 identifikovat jako původní části tohoto filmu.

Stručná historie vzniku filmu a jeho promítání

Počátek novodobé tradice pašijí v Hořicích na Šumavě sahá do závěrečného období napoleonských válek v souvislosti se znovu-povolením mystérií a obnovou veřejného náboženského života v rakouské monarchii, tj. podobně, jako tomu bylo například v Českém Krumlově s obnovou tradice Božích hrobů, rovněž zakázaných v době josefinismu (viz článek Tradice stráže granátníků u Božího hrobu). V současné době považujeme za rok vzniku souvislé pašijové tradice v Hořicích na Šumavě rok 1816, kdy měly být pašijové hry, tj. divadelní inscenace sestávající se ze scénických výjevů ze života Ježíše Krista, hořickými obyvateli poprvé sehrány dle textu vypracovaného místním tkalcem Pavlem Gröllheslem. V následujících letech pak tento nový zvyk úspěšně zapouštěl kořeny, přičemž v II. polovině 19. století s postupným zapojením velké části obyvatel městečka coby herců dosáhl tento pozoruhodný projev lidové zbožnosti na regionální úrovni mimořádného věhlasu.

První velká éra slávy hořických pašijí nicméně počíná až se zapojením Josefa J. Ammanna z Českého Krumlova do jejich organizace na přelomu 80. a 90. let 19. století. Josef J. Ammann, českokrumlovský gymnaziální profesor, provedl radikální změnu celé koncepce – vytvořil nový text, zaktivizoval místní i přespolní kruhy, zavedl dozor nad zkoušením s herci a inicioval myšlenku výstavby dřevěného divadla v Hořicích na Šumavě, určeného výhradně k hraní pašijí (do té doby se pašije hrály o svátcích a jiných svátečních příležitostech po staveních a místních hospodách).

Díky aktivnímu zájmu a patronátu Šumavského svazu, organizace, která si dala za cíl otevřít Šumavu moderní turistice, se velkolepá stavba uskutečnila v letech 1892–1893. „Nové“ hořické pašije se v na šumavské poměry skutečně výstavním Pašijovém divadle s kapacitou 1500 diváků odehrály v podání tří stovek obyvatel Hořic poprvé v roce 1893 a již v tomto roce byly evropským i americkým tiskem označeny za důstojného konkurenta do té doby nejslavnějších pašijových her v Oberammergau v Bavorsku. Počínaje tímto rokem byly až do vypuknutí I. světové války hořické pašije považovány spolu s těmi v Oberammergau za nejlepší a nejpůsobivější pašijové hry na celém světě, jež mnozí zahraniční turisté, kteří Hořice na Šumavě během pašijové sezóny navštívili, neváhali označit za unikátní kulturní zážitek, který by si nikdo, kdo se nachází ve střední Evropě a měl by k tomu příležitost, neměl nechat ujít.

Od roku 1894 tak například ve Francii i ve Spojených státech zaznamenáváme stále větší zájem o fenomén pašijových her a tím i o malé jihošumavské městečko v blízkosti Vévodského města na Vltavě, Českého Krumlova, kdesi v „exotických“ Čechách. Tento zájem, který vedle článků a odborných pojednání v tisku podněcovaly i veřejné přednášky, během nichž byly promítány fotografie výjevů z pašijových her, v následujících letech přiváděl do Hořic na Šumavě skutečně čím dál početnější davy zahraničních turistů, kteří svými vlastními pozitivními recenzemi sami tento zájem dále posilovali. Ve stejné době přitom zažíval prudký rozvoj mladý filmový průmysl v souvislosti s objevy Thomase Alvy Edisona ve Spojených státech a bratří Lumièrů ve Francii a novopečení filmoví producenti si velmi brzy uvědomili finanční potenciál fenoménu pašijových her. Zrodil se tak podnikatelský záměr využít tohoto nebývalého zájmu veřejnosti, která z velké části neměla finance na vycestování do střední Evropy, a to nabídnutím možnosti zhlédnout pašije v Hořicích na Šumavě bez nutnosti náročné cesty prostřednictvím zpoplatněného promítání jejich filmového záznamu.

Není dnes jasné, zda Charles Hurd, americký zástupce francouzské společnosti bratří Lumièrů, dorazil v roce 1896 do Hořic na Šumavě připraven a s jasným cílem zajistit kontrakty na natočení světoznámých hořických pašijí na nově vynalezený „kinematograf“ nebo se tak definitivně rozhodl až po jejich zhlédnutí. S jistotou ovšem víme, že jednání s obyvateli Hořic, Šumavským svazem a budějovickou diecézí (v rámci nichž mohly působit další strany jako prostředníci, například britské velvyslanectví ve Vídni), která si měla vyžádat celý rok, pro něj nakonec dopadla nanejvýš pozitivně – získal totiž jak kontrakt na zfilmování pašijových her v autentickém podání místních herců za částku 1500 rakousko-uherských zlatých, tak i práva k promítání záznamu v ne-německy-mluvících zemích na dobu pěti let za dalších 2000 zlatých za každý rok. Po dosažení svého cíle se Charles Hurd vrátil zpět do Spojených států amerických, kde začal hledat kupce. Koncesi k promítání budoucího záznamu hořických pašijí nakonec prodal za údajně 10000 dolarů, v té době skutečně astronomickou částku za film, vlivnému tandemu amerických divadelních producentů Marca Klawa a Abrahama Erlangera.

M. Klaw a A. Erlanger, dva divadelní magnáti vlastnící velkou část divadelních podniků na americkém Jihozápadě, po získání práv nechali (patrně ve spolupráci s firmou Lumière) sestavit profesionální tým, jenž měl filmování v Hořicích zajistit. Jeho vedením byl coby režisér pověřen Američan Dr. William W. Freeman, další zástupce společnosti bratří Lumièrů v Americe, a za hlavního kameramana byl vybrán Charles Webster. Nejméně tito dva filmaři se následně ze Spojených států do Hořic na Šumavě skutečně vydali a během léta 1897 ve spolupráci s místními herci z řad hořických obyvatel, Šumavským svazem a dalšími spolupracovníky, mezi než se řadil například i známý českokrumlovský fotograf Josef Wolf str., zrealizovali natáčení Hořických pašijových her.

Vlastní natáčení pašijí v podání hořických obyvatel-herců probíhalo v roce 1897 nikoliv ve volném Pašijovém divadle (pašijová sezóna se v daném roce nekonala), nýbrž v exteriérech, jelikož vnitřní elektrické osvětlení divadla nebylo pro snímání tehdejší kamerou dostatečně silné. Výsledný filmový soubor, jenž později získal název The Horitz Passion Play, ovšem nebyl jen pouhý záznam výjevů ze samotných her. Ve skutečnosti se jednalo o nebývale dlouhý dokumentární snímek, jenž obsahoval jak záznamy jednotlivých pašijových výjevů spolu s výjevy starozákonními, tak i záběry okolní přírody, městečka a místních obyvatel během jejich každodenních činností spolu s detailními medailony herců ztvárňujících v pašijích ústřední postavy.

Podle dobových svědectví z amerického tisku víme, že ve své původní podobě obsahoval film až 65 živých obrazů rozdělených do šesti tematických celků. Živé záběry, tzv. tableaux, byly pro potřeby specifické koncepce promítání, pojatých jako několikahodinové přednášky s výkladem odborníků a doprovodnou hudební produkcí, patrně rovněž prokládány fotografiemi Josefa Wolfa str. z Českého Krumlova, z nichž některé se dodnes dochovaly. Celková stopáž pořízeného filmového materiálu činila na tu dobu neuvěřitelných více jak 5000 stop (cca 1500 metrů), čímž Hořický pašijový film, s ohledem na velkolepé pojetí autorů, nepřekvapivě překonával tehdejší světovou produkci. Ostatně náklady spojené s výrobou filmu, tj. mimo výdaje týkající se nákupu práv, jež měly dosáhnout 10000 amerických dolarů, byly odhadovány na dalších 10000 dolarů.

Co se zajímavostí k průběhu pořizování prvního filmu na našem území týče, již filmový historik Zdeněk Štábla, autor stěžejní práce „Otazníky kolem hořického pašijového filmu“ z roku 1971, v níž jako první detailně popsal okolnosti kolem vzniku filmu The Horitz Passion Play, si povšiml, že o natáčení Američanů v Hořicích na Šumavě soudobý česko-rakouský tisk překvapivě mlčel, včetně Šumavských novin, vydávaných v Českém Krumlově, jež obvykle propagovaly vše spojené s aktivitami Šumavského svazu, organizace, která v této době pořádání her zaštiťovala. Zdeněk Štábla jako jeden z důvodů tohoto zvláštního utajení celého podniku předpokládal možnou strategii Šumavského svazu, jehož vedení mohlo tímto způsobem chtít zabránit tomu, aby v případě zvýšeného zájmu v německo-jazyčném tisku nedošlo (snad skrze následné nepovolené rozšíření filmu po německy mluvících zemích) v následujících letech ke snížení počtu návštěvníků Hořic.

Neměli bychom ovšem pomíjet fakt, že Šumavský svaz se v daném období dostával (alespoň podle dobových zpráv) do nepříjemné finanční situace, která měla o rok později dokonce vyústit v hromadné demonstrace obyvatel Hořic na Šumavě proti nehospodárnému vedení svazu. Kritikům Šumavského svazu by přitom právě rozhodnutí prodat práva k promítání záznamu hořických pašijí, jež by mohlo být vykládáno jako krok vynucený svízelnou situací, mohlo posloužit jako munice ve veřejné diskuzi coby doklad toho, že kvůli své vlastní neschopnosti svaz rozprodává společné kulturní dědictví Šumavy.

Stejně bychom pak neměli zapomínat, že hořické pašije byly trnem v oku jak českých, tak i mnohých německých nacionalistů. Čeští nacionalisté, kteří byli v našem prostoru v této době často mnohem většími antisemity než ti němečtí, útočili na pašije jako na „židovský“ podnik skrze zapojené osoby židovského vyznání či původu, např. Ludwiga Deutsche, divadelního ředitele pašijí, a JUDr. Israele Kohna, právního zástupce Šumavského svazu. Někteří (velko-)němečtí nacionalisté zase pašije odmítali jako projev „klerikálního reakcionismu“, který dle jejich soudu otupoval hrany německého nacionalismu a pokroku. Je proto možné, že se svaz obával,  aby informace o přítomnosti filmařského týmu z demokracie za oceánem v Hořicích na Šumavě zbytečně nepřitahovaly nechtěnou pozornost radikálů z řad českých a německých nacionalistů.

Ať už byly důvody pro utajení přítomnosti amerických filmařů na Šumavě jakékoliv, s jistotou víme, že natáčení v Hořicích na Šumavě v létě 1897 proběhlo zdárně. Ještě téhož roku měl výsledný film pod názvem The Passion Play svou světovou premiéru 22. listopadu 1897 ve městě Filadelfie ve Spojených státech amerických a podle očekávání se promítání stalo senzací. Jak již bylo uvedeno výše, v prvních dvou letech se „film“ či spíše filmová projekce skládala z přibližně 65 živých obrazů a neznámého počtu fotografií.  V první fázi turné se hlavní večerní promítání konala v sálech divadelních a operních budov (společnost producentů M. Klawa a A. Erlangera totiž patřila mezi největší vlastníky divadel v Americe). Projekcí se běžně účastnily stovky, někdy i více jak tisíc diváků v závislosti na kapacitě prostor, a promítalo se na velkorozměrné plátno v doprovodu odborného výkladu a živé sakrální hudby.

Muzikální vložka se sestávala z hudebního přednesu v podání nejméně jednoho profesionálního pěvce či pěvkyně, jímž byly provázeny projekce vybraných výjevů z pašijí, a dále z živé hry na varhany, případně na klavír. Výklad, tedy doprovodné přednášky, které byly věnovány jak problematice pašijových her v Evropě obecně, tak i detailní historii pašijové tradice v Hořicích na Šumavě, historii městečka a regionu, místním zvyklostem i obyčejnému životu Hořických a českým reáliím, zajišťovali vedle tvůrců především proškolení odborníci, kteří v několika případech Hořice na Šumavě údajně sami navštívili. Z informací dostupných v soudobém tisku vyplývá, že v prvních letech promítání filmu byli hlavními přednášejícími profesoři Ernerst Lacy a James L. Skelly, jejichž přístup a profesionalita byly americkými recenzenty velmi oceňovány. Dalšími známými přednášejícími byli například prof. Fales, C. P. Kemper a G. Trewella Martin a v závěrečné fázi Walter Kilrain.

Hořický pašijový film od své premiéry z 22. listopadu 1897 ve Filadelfii díky kvalitnímu provedení, oceňovaným výkonům hořických herců, celkové koncepci promítání a poutavému výkladu přednášejících dobýval v následujících letech jedno americké město za druhým. Z jedné ze soudobých poznámek víme, že jeden z nejoblíbenějších přednášejících, James L. Skelly, jen v prvním roce svého angažmá doprovodil k říjnu 1898 svým výkladem více jak 500 projekcí filmu ve Spojených státech a Kanadě, jichž se mělo celkem zúčastnit na půl milionu diváků. Pro představu dále uveďme, že jen ve městě Atlantic City mělo v roce 1900 Hořický pašijový film zhlédnout na 200 000 diváků, přičemž zájem veřejnosti, s ohledem na renomé filmu a veškerá jeho prvenství, neupadal ani v dalších letech i přes stále silnější konkurenci.

Hořickému pašijovému filmu v počátcích neuškodila nejen krátká očerňovací kampaň, ale ani druhý americký velkofilm s názvem The Passion Play at Oberammergau, jímž chtěl producent Richard Hollaman čerpat z úspěchu hořického originálu a jenž byl podvodně vydáván za záznam pašijových her z Oberammergau – ve skutečnosti se však jednalo o profesionální inscenaci, potají zrealizovanou a zfilmovanou v roce 1898 na střeše budovy Grand Central Palace v New Yorku. Dokonce ještě deset let od premiéry filmu The Horitz Passion Play ve Filadelfii v roce 1897 bývalo první promítání hořických pašijí v amerických městech velkou společenskou událostí. Například v červnu 1907 se ve městě Belvidere ve státě Illinois stovky lidí naléhavě dožadovaly přístupu na projekci Hořického pašijového filmu, přičemž na samotné promítání se vměstnalo na 1200 obyvatel.

Nadšení americké společnosti přelomu 19. a 20. století ohledně malého jihošumavského městečka se českému čtenáři tehdejšího tisku může dnes jevit minimálně jako vskutku pozoruhodné – nezůstávalo však pouze u nadšených reakcí během projekcí a pozitivních recenzí v novinách. Již v roce 2016 se Archivu SGG podařilo zjistit, že v době hlavního turné byly na amerických školách pořádány slohové soutěže o nejlepší esej na téma Hořických pašijových her. V rámci okresů, či nižších správních jednotek, kde se film právě promítal, mohla každá místní zapojená škola zdarma vyslat na projekci jednoho talentovaného žáka, který o svém zážitku posléze sepsal pojednání. Odborná porota později vybrala dvě nejlepší slohové práce, jejichž autoři získali na další promítání filmu vstupné zdarma pro všechny spolužáky ze své školy. Poprvé byla tato soutěž uspořádána v roce 1898 v Baltimoru v Marylandu, kde vyhrály dvě dívky. V Rochesteru ve státě New York se ve stejném roce stali vítězi žáci Oscar Tiffany a Mabel Smithová. Vítězná práce O. Tiffanyho byla dokonce otištěna v místních novinách, přičemž text této práce dnes představuje fascinující přehled informací o Hořicích na Šumavě, které byly prostřednictvím výkladu (v tomto případě prof. Jamese Skellyho) předkládány účastníkům promítání filmu. Text vítězné eseje O. Tiffanyho proto zpřístupňujeme formou dodatku k tomuto příspěvku (odkaz zde).

Některé doklady o pozoruhodném zájmu americké veřejnosti o reálie a všední život v Hořicích na Šumavě jsou ovšem i úsměvnějšího rázu – když se například hořický herec, ztvárňující v pašijích roli Adama, oženil s dívkou jménem Eva, informoval americký tisk tamní „fanoušky“ hořických pašijí o tom, že „vyhnanci z ráje“ z filmu The Horitz Passion Play vstoupili ve skutečném životě ve svazek manželský.

Epochální úspěch Hořického pašijového filmu v Severní Americe, jak jsme se pokusili výše přiblížit, stejně jako jeho význam pro tamní filmový průmysl a prakticky i vlastní příběh jeho realizace v Hořicích na Šumavě byly nicméně po dlouhou dobu českému prostředí téměř neznámé.

Již jsme uvedli, že natáčení v Hořicích na Šumavě v létě 1897 probíhalo z doposud ne zcela jasných důvodů ve zvláštním režimu utajení. Teprve v roce 1898 začal česko-rakouský tisk konečně informovat o fantastickém úspěchu Hořického pašijového filmu, ovšem jen velmi stručně a pouze jednorázově. Další konkrétní zmínku o promítání filmu ve Spojených státech se Archivu SGG prozatím podařilo dohledat až v souvislosti s pašijovou sezónou 1912, do které byli zapojeni i granátníci Vévodské tělesné stráže v Českém Krumlově. Budweiser Zeitung tehdy stručně podotkl, že Hořické pašijové hry byly v daném roce k vidění nejen v Hořicích na Šumavě, ale skrze někdejší podnik zástupce Lumièrů Charlese Hurda i v Americe, kde byl stále promítán jejich záznam. Tento zvláštní nezájem našich soudobých novin o Hořický pašijový film, vůbec první film pořízený na území Čech, snad způsobený v důsledku utajení samotného natáčení v roce 1897, zapříčinil spolu s mnoha dalšími důvody, jakými bylo vysídlení původního obyvatelstva, vznik Železné opony a zpřetrhání kontaktů na vědecké úrovni mezi západní a východní Evropou, že se Hořický pašijový film zcela vytratil z povědomí nejen české historiografické obce.

O existenci a úspěchu tohoto prvního velkofilmu v dějinách se tak čeští filmoví historici zpětně dovídali až skrze filmové katalogy a vědecká kompendia, vydávaná v západní Evropě. Úkolu rozkrýt pozadí vzniku Hořického pašijového filmu a v prvé řadě vůbec potvrdit, že byl tento film vůbec v Hořicích na Šumavě natočen (např. francouzský odborník Georges Sadoul totiž uskutečnění natáčení v roce 1897 na Šumavě pro minimum dokladů odmítal) se aktivně chopil až český filmový historik Zdeněk Štábla.

Prostudováním archiválií dochovaných v Českém Krumlově a dobových zpráv Zdeněk Štábla v roce 1971 úspěšně prokázal, že film s názvem The Horitz Passion Play byl v roce 1897 v Hořicích na Šumavě skutečně pořízen, pročež bylo možné rozhodně odmítnout tvrzení G. Sadoula. Zároveň publikováním svých zjištění v práci „Otazníky kolem hořického pašijového filmu“ Z. Štábla jako první odborník seznámil širokou česko-jazyčnou veřejnost s bližšími informacemi ohledně vzniku tohoto filmu a o jeho fenomenálním úspěchu v Americe, přičemž na základě právě této práce z roku 1971 byli v pozdějších letech američtí odborníci, především Charles Musser, schopni dále prohloubit poznání vědecké obce ve Spojených státech o prvním velkofilmu v amerických dějinách a pochopit jeho význam pro americký filmový průmysl v době jeho vzniku a prudkého rozvoje na přelomu 19. a 20. století.

Přestože se tak ve II. polovině 20. století podařilo zpětně doložit jak uskutečnění natáčení filmu v roce 1897, tak i jeho následné promítání v Americe, všichni odborníci, kteří se problematice Hořického pašijového filmu po roce 1971 věnovali, se shodli, že původní filmový materiál s názvem The Horitz Passion Play byl v neznámé době s největší pravděpodobností ztracen. Teprve v roce 2018 se prostřednictvím separátního výzkumu Archivu Schwarzenberské granátnické gardy podařilo zcela náhodou dohledat a identifikovat jeho část ve sbírkách Ministerstva školství, kultury a sportu Španělského království.

Dohledání a identifikace sekvencí z filmu The Horitz Passion Play

Filmový historik Zdeněk Štábla obdržel krátce po dokončení své studie, vydané v roce 1971 pod názvem Otazníky kolem hořického pašijového filmu, prostřednictvím filmové historičky Muzea umění v New Yorku Eileen Bowserové kopii prodejního filmového katalogu z roku 1903, jenž obsahoval seznam 30 „živých obrazů“, které měly k daném roku, tj. k roku 1903,  tvořit film s názvem The Horitz Passion Play.

První čtyři snímky na tomto seznamu, které představovaly úvodní část filmu, měly zachycovat každodenní život obyvatel Hořic na Šumavě, konkrétně horníky v kamenolomu, obyvatele pracující na poli, tančící svatebčany a ženy peroucí prádlo. Zde si dovolujeme upozornit, že původní název sekvence č. 4 v katalogu z roku 1903 zní „Women Washing Clothes at Horitz“, přičemž v práci Z. Štábly byl název přeložen jako „Žena peroucí prádlo“. Tento chybný překlad, tj. jedna žena namísto vícero žen, je nesprávně přejímán i v pozdějších česko-jazyčných pracích. Dalšími 26 živými obrazy, tzv. „tableaux“, které seznam z roku 1903 obsahoval, již měly být záznamy výjevů z vlastních pašijových her. Celková délka filmového souboru pod názvem The Horitz Passion Play pak měla v této podobě činit „pouze“ 2310 stop, tj. přibližně 704 metrů.

Již v roce 1971 si nicméně Zdeněk Štábla povšiml, že na seznamu z roku 1903 chybí scéna „Stvoření světa“, o níž se zmiňuje americký recenzent 22. března 1898 v The Brooklyn Daily Eagle. Z. Štábla ve své práci uvádí, že je proto možné předpokládat, že podobný osud vypuštění mohl do roku 1903 potkat i další scény, které Hořický pašijový film obsahoval ve své původní podobě z roku 1897. Tento předpoklad Zdeňka Štábly jsme přitom potvrdili jako správný již v roce 2016 postupným dohledáváním popisů jednotlivých scén v americkém tisku.

Podle jednoho dobového svědectví se filmový soubor ještě v roce 1900 skládal z 65 scén tematicky rozdělených do šesti částí, tj. z dvakrát více obrazů než uvádí seznam z roku 1903 – ostatně podle některých oznámení měla původní délka Hořického pašijového filmu činit úctyhodných 5000 stop, tj. namísto 704 cca 1524 metrů. Nejstarší popisy se pak shodují, že prvním živým obrazem měl být pohled na městečko s okolím, posledním pak „Nanebevstoupení“. Díky mnohým svědectvím, která zmiňují názvy jednotlivých obrazů či uvádí jejich popisy, jsme v roce 2016 vytvořili (zřejmě stále neúplný a otevřený) seznam, který skutečně potvrzuje, že obrazů bylo původně mnohem více než pouhých 30 snímků, které uvádí katalog z roku 1903. Zároveň ovšem s ohledem na tehdejší nejasnou terminologii (pictures, tableaux) nemůžeme vyloučit, že některé z obrazů, jejichž popisy jsme dohledaly, nebyly pouze statickými fotografiemi. Na druhou stranu z nově předpokládané délky filmu, cca 1524 metrů, logicky vyplývá, že počet filmových sekvencí původní verze filmu je dvojnásobný, než se původně předpokládalo.

Ze známých seznamů a soudobých recenzí pak rovněž vyplývá, že k projekci bylo v průběhu několikaletého přednáškového a promítacího turné využíváno různého počtu scén. Například na premiéře ve Filadelfii 22. listopadu 1897 bylo dle svědectví užito 47 živých obrazů. Později ovšem zaznamenáváme navyšování počtu tableaux především v rámci úvodního okruhu (záběry městečka a obyvatel), přičemž je možné, že naopak jiné tematické okruhy, pravděpodobně starozákonní výjevy, mohly být během projekcí zkracovány. Nemůžeme ovšem ani v tomto případě vyloučit, že dobové recenze ohledně počtu živých „tableaux“ nechybovaly nebo uváděly, jak se zdá, výčet pouze těch obrazů, které se týkaly samotných pašijí.

V průběhu předvýzkumné rešerše z roku 2018, jejímž cílem mělo být dohledání neznámých filmových materiálů z let 1897–1948, na nichž by mohli být zaznamenáni schwarzenberští granátníci (viz výše), byly ve sbírkách Ministerstva školství, kultury a sportu Španělského království (dále jen MŠKS ŠK) náhodně objeveny nejméně tři autentické obrazy, které prokazatelně tvořily součást dokumentárního úvodu filmového souboru s názvem The Horitz Passion Play, pořízeného v roce 1897 v Hořicích na Šumavě, známého též jako Hořický pašijový film (dále jen HPF)

Dohledanými filmovými obrazy, jejichž okamžitá identifikace v digitálních sbírkách MŠKS ŠK byla možná na základě množství materiálu, nashromážděného v rámci výzkumu Archivu SGG v roce 2016, jsou dvě scény HPF uvedené v katalogu z roku 1903 pod názvy „Women Washing Clothes at Horitz“, zobrazující hořické ženy peroucí prádlo, a „Peasants Dance at a Wedding in Horitz“, v níž tančí účastníci svatby v Hořicích na Šumavě. Třetí snímek, jehož název ve známých katalozích (1901, 1903) zcela chybí, pak zachycuje průvod hořických herců před Pašijovým divadlem. Tyto tři scény můžeme na základě předchozího výzkumu a nových analýz (viz níže) již bezpečně považovat za původní sekvence z úvodní části The Horitz Passion Play. Ve sbírkách MŠKS ŠK je nicméně uchováván ještě jeden snímek, který by podle dobových popisů a dalších indicií mohl podle našeho názoru představovat scénu s katalogovým názvem „Peasants in the Field at Horitz“, na níž jsou zachyceny ženy pálící přebytečné seno na poli – v tomto jediném případě ovšem nejsme schopni původ snímku prozatím jednoznačně doložit.

Společným znakem všech tří identifikovaných scén (a případně i čtvrté scény, pokud by se prokázal její původ) je, že se jedná o části dokumentárního úvodu HPF, který neobsahoval záznam samotných pašijí, tj. té části filmu, na níž se pravděpodobně nevztahovala autorská práva Šumavského svazu a hořických herců a jehož kopie tak mohla společnost producentů Klawa a Erlangera samostatně prodávat dalším společnostem k promítání po celém světě.

Dokladem prodeje kopií scén z dokumentárního úvodu HPF je zmínka o scéně s peroucími ženami ve francouzském tisku, kterou Archiv SGG dodatečně dohledal v roce 2018. Zprávu, která scénu s hořickými ženami peroucími prádlo doporučuje jako vhodný film pro francouzskou mládež, aby si udělala představu, jak české ženy perou prádlo, můžeme datovat nejpozději k roku 1899. Filmy uložené ve sbírkách MŠKS ŠK, které jsme identifikovali jako části HPF, jsou tudíž těmi scénami, které zřejmě již první producenti HPF Klaw a Erlanger prodávali jiným společnostem (pravděpodobně v těch zemích v Evropě, kde nebyl HPF běžně promítán) v době, kdy ve Spojených státech amerických stále probíhalo hlavní promítací turné. Společnosti, které scény získaly (ať už zakoupením nebo jiným způsobem), je pak pod změněnými názvy dále promítaly. Takovým případem – zatím jediným známým – před prvním odprodejem HPF společností Klaw and Erlanger je francouzská společnost Pathé frères, pod jejíž hlavičkou jsou dané scény ve filmových sbírkách MŠKS ŠK evidovány.

Zmíněnými čtyřmi snímky, které Archiv SGG ve sbírkách MŠKS ŠK identifikoval a jež si níže detailněji popíšeme, tedy jsou:

• Scéna A – Defilé herců před Pašijovým divadlem (potvrzena jako autentická součást HPF)
• Scéna B – Hořická svatba (potvrzena jako autentická součást HPF)
  
• Scéna C – Ženy peroucí prádlo (potvrzena jako autentická součást HPF)
• Scéna D – Práce na poli (? prozatím nepotvrzena)

Scéna A – Defilé herců před Pašijovým divadlem (alter. název „Sortie d’église en Bohême“)

Ve vztahu k hlavnímu tématu samotného filmu, Hořickým pašijovým hrám, představuje scéna A bezpochyby nejzajímavější sekvenci HPF uchovávanou ve sbírkách MŠKS ŠK. Na tomto snímku jsou totiž zachyceni obyvatelé Hořic na Šumavě, tedy samotní herci z HPF, kterak procházejí kolem kamery ve směru od Pašijového divadla, jehož schodiště je vidět v pozadí průvodu, po svahu dolů.

Právě budova Pašijového domu, zachycená v této scéně, slouží při určování původu snímků jako zásadní identifikátor stejně jako některé známé hořické tváře a osoby, jež poznáváme i v dalších scénách. Scénu A bychom pak bez ohledu na kontext mohli jednoduše spojit s dalším snímkem ve sbírkách MŠKS ŠK, scénou B se záznamem hořické svatby, a to skrze osoby „ženicha“ a jeho „svědka“, kteří jsou zachyceni i v průvodu před Pašijovým divadlem.

Co se účelu snímku v rámci celého filmového souboru týče, jelikož je nám známá existence zvláštních živých medailonů, v nichž byli představováni stěžejní hořičtí herci (Jordan Wiltschko, Anna Wurzingerová etc.), smyslem této scény bylo patrně během promítání představit účinkující v jejich celkovém počtu, který dosahoval více jak 300 obyvatel městečka – s ohledem na hlavní podstatu „hýbajících se obrázků“ pochopitelně v pohybu, tedy v průvodu.

Identifikace tohoto snímku jako jedné ze scén HPF je přitom významná i pro současné poznání o celkovém složení filmového souboru v jeho původní podobě. Scénu, v níž procházejí herci před divadlem, totiž nejenom, že neuvádějí žádné nám dostupné katalogy, ale ani nezmiňují známé popisy filmu. Scéna A je tak důležitým dokladem toho, že prozatím žádný ze stávajících seznamů „tableaux“ HPF po roce 1901 nelze považovat za úplný a zároveň že uváděný počet 65 scén původní verze z roku 1897 může být reálný.

Společností Pathé frères, která tuto scénu v Evropě promítala mimo původní kontext Hořického pašijového filmu, byla tato sekvence pod názvem Sortie d’église en Bohême prezentována jako údajný záznam věřících opouštějících po mši kostel někde v Čechách. Pod tímto názvem je snímek uchováván ve sbírkách MŠKS ŠK.

Scéna B – Hořická svatba, aneb „Peasants Dance at a Wedding in Horitz“ (alter. název „Danse bohémienne“)

Podle známého pojetí původní projekce doprovázené o přednášky víme, že scéna B s názvem Peasants Dance at a Wedding in Horitz byla součástí té části úvodu, v níž byly divákům představovány život a zvyky obyvatel Hořic na Šumavě a regionu jižní Šumavy.

Přestože byl později v Evropě společností Pathé frères snímek prezentován jako záznam českého lidového tance pod názvem Danse bohémienne, ve skutečnosti se, jak původní anglický název scény v rámci souboru HPF napovídá, jedná o záznam veselí v souvislosti s hořickou svatbou – na snímku jsou ve svátečním kroji zachyceni novomanželé a svatebčané, kteří se společně dávají v tanec, spolu se zajímavými momenty lidského rozměru, jakým je například sdílení piva mezi svědkem, ženichem a nevěstou.

Co se pořízení snímku týče, v této scéně jednoznačně poznáváme „ženicha“ i „svědka“, kteří se zapojili i do defilé před Pašijovým divadlem (a to v příjemném rozmaru, jak vyplývá z kritických reakcí ostatních herců v průvodu) – scény A a B tak byly pravděpodobně pořízeny ve stejný den.

Přestože scéna A je nedocenitelná jako prozatím jediný původní známý záznam, který přímo souvisí s hořickými pašijemi tím, že zaznamenává herce před Pašijovým divadlem, i ostatní dochované scény z HPF představují pro společné kulturní dědictví našeho regionu jižní Šumavy památky nevyčíslitelné hodnoty. Například právě snímek B je pravděpodobně jediným autentickým záznamem tradiční jihošumavské lidové svatby, který zachycuje nejen zajímavý průvod svatebčanů tanečního rázu v kruhu, ale i autentické příklady svátečního jihošumavského kroje.

Scéna C – Praní prádla, aneb „Women Washing Clothes at Horitz“ (alter. název „Laveuses en Bohême“)

Tento snímek, který byl pod svým původním anglickým názvem Women Washing Clothes at Horitz součástí úvodní pasáže HPF, představuje bezesporu asi nejživější a nejpřirozenější výjev ze života obyvatel Hořic na Šumavě, který byl roku 1897 v městečku a jeho okolí zaznamenán a jenž byl doposud spolehlivě identifikován jako původní sekvence HPF.

Ústředním motivem scény C jsou hořické ženy, které v dobrém rozmaru perou prádlo v pozoruhodné kádi z vydlabaného kmene. Na snímku je ovšem zachyceno velké množství dalších osob a činností. V pozadí například stojí malý chlapec, který upijí ze džbánu na pivo, o který se přetahuje s kamarádem, přičemž v popředí v rámci hlavního motivu pradlen můžeme pozorovat přátelské škádlení a pošťuchování mezi smějící se starší a mladší ženou. Vrcholem scény je pak společné stříkání vody hlavními aktéry po muži, který při čištění prázdného džbánu od piva úmyslně polije vodou jednu z pradlen. Předpokládáme, že právě tato scéna pro svůj veselý charakter a bezprostřední chování hlavních aktérů patřila mezi ty nejoblíbenější obrazy z dokumentárního úvodu HPF, jež byly separátně promítány v Evropě, pročež ji i soudobá francouzská recenze zmínila jako zajímavý snímek vhodný pro mladistvé diváky.

Scénu C bychom mohli považovat za obraz z HPF s názvem Women Washing Clothes at Horitz již podle hlavního motivu a katalogového čísla společnosti Pathé frères, které značí, že snímek byl touto francouzskou společností získán spolu se scénou A. Právě v případě této sekvence se ovšem Archivu SGG podařilo v roce 2016 dohledat vzácný soudobý popis, který obsahuje prozatím jediný známý konkrétní detail z HPF.

16. října 1898 byl v americkém tisku otištěn jeden z nejobsáhlejších článků věnovaných promítání HPF. Příspěvek uvádí, že James L. Skelly, jeden z hlavních přednášejících, kteří diváky provázeli promítáním, měl sám k říjnu 1898  za sebou více jak 500 projekcí, které doprovodil svým výkladem a jichž se mělo zúčastnit přes půl milionu diváků ve Spojených státech a v Kanadě. V daném článku se k jeho osobě dále uvádí, že na dotaz, zda mu po tolika předchozích přednáškách nepřipadají nová promítání únavná, měl vypovědět, že si jej téma HPF získává s každou projekcí čím dál víc, přičemž pokaždé objeví v živých obrazech něco nového, čehož si předtím nikdy nevšiml. Se smíchem měl údajně poznamenat, že například teprve během minulého promítání si vůbec poprvé povšiml, že ve scéně „washing“, jak se v článku stručně uvádí, se krátce objeví malý pes.

V roce 2016 jsme se domnívali, že s ohledem na kontext HPF je pod označením „washing“ míněna scéna „Mytí nohou“ z novozákonní části filmu. Jak jsme ovšem po několikátém zhlédnutí scény C zjistili, jednalo se ve skutečnosti právě o tuto populární scénu s ženami peroucími prádlo (ang. washing může označovat mytí i praní). Ve scéně C se totiž skutečně krátce objevuje drobný pes (v ang. originále „tiny dog) – i díky tomuto vzácnému detailu tak můžeme spolu s dalšími důkazy scénu C jednoznačně prohlásit za sekvenci HPF.

Samotný snímek je ve sbírkách MŠKS ŠK evidován pod pozdějším francouzským názvem, který získal mimo HPF, Laveuses en Bohême, tj. „Pradleny v Čechách“.

Scéna D (?) – Práce na poli, aneb „Peasants in the Field at Horitz“ (?)

V tomto jediném případě nejsme v současné době schopni jednoznačně prokázat, že se skutečně jedná o scénu z HPF. První indicií, která nás ovšem vede k domněnce, že i tento snímek ve sbírkách MŠKS ŠK představuje sekvenci HPF, je v prvé řadě katalogové číslo společnosti Pathé frères (306), podle něhož můžeme soudit, že tento snímek s názvem Brûleuses d’herbes, tedy „Paličky trávy“, byl francouzskou filmovou společností zaevidován spolu se scénou před Pašijovým divadlem (k. č. 307/304) a scénou s hořickými pradlenami (k. č. 304/305). Za druhé je to samotný výjev, tj. ženy, oděné v typickém lidovém kroji, zachycené při práci na poli spolu se scenérií v pozadí, připomínající pole v blízkosti Hořic na Šumavě. Na základě těchto nápadných shod se proto domníváme, že snímek Brûleuses d’herbes může být scénou z HPF s původním názvem Peasants in the Field at Horitz.

Oproti předchozím případům ovšem nejsme prozatím schopni tuto naši domněnku potvrdit jako správnou. Možným způsobem, jak toho docílit, nebo ji naopak vyvrátit, by mohlo být pečlivé srovnání zachycené scenérie s okolím Hořic na Šumavě spolu s odbornou technickou analýzou samotného filmového materiálu.

Nové otazníky kolem Hořického pašijového filmu

Výše uvedené snímky, identifikované Archivem SGG jako sekvence Hořického pašijového filmu, byly v Evropě pod změněnými názvy samostatně promítány francouzskou společností Pathé frères, přičemž alespoň jedna z těchto scén, „Women Washing Clothes at Horiz“, byla ve Francii promítána nezávisle na HPF nejpozději od roku 1899. Fakt, že jediné prozatím dohledané snímky z HPF jsou spojeny s činností společností Pathé frères, vyvolává nové otázníky ohledně vzniku samotného filmu, vezmeme-li v potaz jednu osamocenou zprávu z roku 1938, odkazující se na zapojení této společnosti do vlastního natáčení HPF v Hořicích na Šumavě v roce 1897.

Podle dostupných informací můžeme soudit, že filmový tým, který natočení filmu v roce 1897 zajistil, byl výsledkem spolupráce divadelního tandemu Klaw & Erlanger s americkou pobočkou francouzské společnosti bratří Lumièrů. Přestože zprávy z česko-rakouského tisku z roku 1898 uvádějí, že filmová kamera užitá k pořízení k záznamu pašijí byla „Edisonovým aparátem“, nejstarší autentická oznámení (do změny vlastníka filmového souboru) ve Spojených státech shodně zmiňují, že film byl pořízen „kinematografem“ firmy Lumière.

Spolupráce společností Klaw & Erlanger a Lumière na natáčení HPF, i s ohledem na role Ch. Hurda a W. Freemana, se zdá být jednoznačná, ať už byl její rozsah či forma jakákoliv. V roce 1938 se však můžeme v nekrologu českokrumlovského fotografa Josefa Wolfa, který prokazatelně byl součástí týmu, dočíst, že měl během natáčení v Hořicích na Šumavě zastupovat společnost Pathé frères. Je samozřejmě otázkou, na kolik je tato zpráva, otištěná 41 let od samotného natáčení, s ohledem na časový odstup relevantní – ostatně v nekrologu je jako rok realizace filmu chybně uveden rok 1895, což byl i důvod, proč jsme v roce 2016 nepovažovali zmínku o společnosti Pathé frères za věrohodnou. Nyní však ve spojení s okolnostmi dochování snímků skrze francouzskou produkci společnosti bratří Pathé a s ohledem na tuto informaci z roku 1938 nelze vyloučit, že se prostřednictvím osoby J. Wolfa na natáčení skutečně nějakým způsobem nepodílelo i Pathé frères. Společnost bratří Pathé by pak scény z HPF mohla získat nikoliv zakoupením, nýbrž právě na základě svého zapojení do produkce.

Angažmá fotografa Josefa Wolfa z Českého Krumlova je pak zajímavé i z toho důvodu, že fotografie jím pořízené v roce 1897, například pohled na Hořice na Šumavě s okolím, pohled na hořické náměstí apod., stejně jako dochované fotografie ze samotného natáčení (Poslední večeře, Křížová cesta apod.) odpovídají dohledaným vyobrazením v soudobém americkém tisku, která jsou tehdejším čtenářům prezentována jako autentické výjevy z Hořického pašijové filmu. Právě tyto fotografie by tedy pravděpodobně mohly v budoucnu sloužit k identifikaci dalších scén z HPF v historických sbírkách, neboť se zdá, že zachycují přesně ty výjevy, které byly souběžně snímány kamerovým zařízením pro HPF.

Z dohledání několika filmových snímků z dokumentárního úvodu HPF přitom vyplývá, že prodej kopií jednotlivých scén probíhal již v prvních letech promítání filmu v Severní Americe a pokračoval nepozději až do roku 1903, kdy film patrně získala společnost American Mutoscope & Biograph Company (předtím jej zřejmě rovněž vlastnila společnost Warwick Trading Company). Otázkou je, zda byly prodávány pouze ty scény z dokumentárního úvodu, na něž se nevztahovala autorská práva hořických herců a Šumavského svazu, nebo i části záznamu samotných pašijí. Vytracení scén z hlavní části HPF se starozákonními výjevy k roku 1903 bychom si ovšem mohli vysvětlit právě jejich postupným rozprodáním. Ať tak či onak, minimálně tím pro nás svítá naděje, že se prodávání kopií do roku 1903 týkalo většího množství jednotlivých scén. V takovém případě by totiž tyto kopie mohl potkat stejný osud jako ty, které se dochovaly ve sbírkách MŠKS ŠK.

V případě, že je hlavní filmový soubor Hořického pašijového filmu skutečně ztracen, jak uvádí odborná literatura, mohlo by postupné dohledávání jednotlivých scén ověřováním snímků ve filmových archivech po celém světě pomocí fotografií J. Wolfa být cestou, jak Hořický pašijový film, první film pořízený na území České republiky, postupně, alespoň z části, zrekonstruovat.

Seznam scén Hořického pašijového filmu

(odkaz zde)

Závěrem

Tímto příspěvkem Archivu Schwarzenberské granátnické gardy, ve kterém jsme představili filmové snímky, náhodně dohledané v historických sbírkách Ministerstva školství, kultury a sportu Španělského království, v rámci naší výzkumné činnosti, a identifikované jako původní součásti dokumentárního úvodu filmu The Horitz Passion Play, nebo-li Hořického pašijového filmu, bychom chtěli přispět k lepšímu poznání o tomto filmovém klenotu, který představuje první film pořízený na českém území a zároveň první velkofilm mezinárodní produkce, jenž se stal prvním velkým úspěchem filmového průmyslu v Severní Americe na přelomu 19. a 20. století a na jehož natáčení se v Hořicích na Šumavě v roce 1897 podíleli mnozí lidé z celého našeho domovského regionu jižní Šumavy a jižních Čech.

Přestože nově dohledané scény z Hořického pašijového filmu již samy osobě představují pro společné historické dědictví našeho regionu památky nevyčíslitelné hodnoty, věříme, že se scény další, včetně jeho hlavní části, tj. výjevů ze samotných Hořických pašijových her, podaří snad i za přispění našich zjištění v budoucnu ještě objevit. Přejeme v tomto směru všem dalším badatelům a filmovým historikům mnoho štěstí a pevné vůle.

(mn)

Zdroje:

Archiv Schwarzenberské granátnické gardy (sbírka tiskovin, výsledky rešerše 2016)

JUDSON, Pieter. The Bohemian Oberammergau: Nationalist Tourism in the Austrian Empire. In: Constructing Nationalities in East Central Europe. Oxford: Berghahn Books, 2009
MUSSER, Charles. Les Passions et les mystères de la passion aux États-Unis. In: Une Invention du Diable?. Sainte-Foy: Les Presses de l’Université Laval, 1992
MUSSER, Charles. The Emergence of Cinema: The American Screen to 1907. Svazek č. 1. Londýn: California University Press, 1994
NEUDÖRFL, Martin. Schwarzenberští granátníci a Hořické pašijové hry. In: Schwarzenberská granátnická garda [online článek]. Český Krumlov: Schwarzenberská granátnická garda, z. s., 2016
PALKOVIČ, Jan. Pašijové hry v Hořicích na Šumavě: Historický vývoj v letech 1816–1936. Diplomová práce. Jihočeská Univerzita v Českých Budějovicích, 2016
SHEPHERD, David. The Bible on Silent Film: Spectacle, Story and Scripture in the Early Cinema. Cambridge: Cambridge University Press, 2013
ŠTÁBLA, Zdeněk. Otazníky kolem hořického pašijového filmu. Praha: Český filmový ústav, 1971
HALL, Sheldon. NEALE, Stephen. Epics, Spectacles, and Blockbusters: A Hollywood History. Detroit: Wayne Stare University Press, 2010.

Fotografie:

Archiv Schwarzenberské granátnické gardy
Soukromý archiv Martina Neudörfla
Museum Fotoateliér Seidel
Wikimedia Commons

Dodatky:

Eseje amerických žáků o Hořických pašijových hrách
Seznam scén Hořického pašijového filmu

Citace: NEUDÖRFL, Martin. The Horitz Passion Play – identifikace části Hořického pašijového filmu (1897). In: Schwarzenberská granátnická garda [online článek]. Český Krumlov: Schwarzenberská granátnická garda, z. s., 2018. Poslední změna článku 18. 4. 2018 14:26. Dostupné z: http://www.krumlovskagarda.cz/film-horice/

zpět do historie