Franz Bürger (nar. 1882, † nezn.) byl dlouholetý zámecký věžný trubač v Českém Krumlově, tzv. Turnanácl, od roku 1925 a krátce i granátník Vévodské tělesné stráže – Schwarzenberské granátnické gardy až do roku 1946, tj. do konce II. světové války a následného vysídlení německy mluvících občanů ze země.

Franz Bürger byl posledním Turnanáclem, rozuměj krumlovským zámeckým trubačem, jenž žil v bytě věžného na vrcholu zámecké věže, a posledním oficiálním trubačem, jenž nastoupil svou službu věžného mimo granátnickou gardu. S ohledem na souběžné období jeho působení v „úřadu věžného“ s obdobím rozvoje turismu ve 20. a 30. letech 20. století na Šumavě a v jižních Čechách je právě on oním ikonickým „Náclem“ vyobrazovaným na četných pohlednicích z Českého Krumlova populárních v době první republiky.

Franz Bürger byl jakožto občan mluvící německy bez napojení na odboj spolu s celou svou rodinou a s většinou obyvatel města Český Krumlov ze svého domova vysídlen na základě dekretu č. 33/1945 Sb. v roce 1946. Jeho pozdější osud v zahraničí zůstává doposud neznámý.

Conscript.: 1942

Budoucí krumlovský věžný a granátník Franz Bürger se narodil v Českém Krumlově v roce 1882 v domě č. 8 při Zámeckých schodech jako syn schwarzenberského knížecího kočího Adalberta Bürgera. V rodném domě přímo pod zámeckou věží, jež se měla stát o mnoho let později jeho druhým domovem, však Franz Bürger dlouho nevyrůstal – jeho otec byl o rok později přeložen do vesnice Křenov nedaleko Českého Krumlova na tamní knížecí statek, kam s ním odešla celá jeho rodina, a tedy i malý Franz.

Jako školák docházel Franz Bürger do obecné školy v blízkém Kájově, přičemž již od dvanácti let vypomáhal ve volném čase na statku v Křenově svému otci. Rozhodl se přitom jít v jeho šlépějích a sám se stal vozkou ve službách Jeho Jasnosti knížete Adolfa Josefa, vévody krumlovského. Později byl již jako devatenáctiletý mládenec přeložen na knížecí statek Nový Dvůr ve Vyšném u Krumlova, kde založil rodinu a sloužil až do roku 1913 vyjma vojenské služby, kterou vykonal při 91. pěším regimentu.

V roce 1913 si již jako několikanásobný otec významně polepšil dalším přeložením, tentokráte na tzv. Špitálský dvůr v Českém Krumlově při bývalém kostele sv. Jošta, přímo naproti svému rodnému domu. Byl jmenován kočím samotného ředitele českokrumlovského panství a zároveň i vrátným u Červené brány, tj. hlavní brány do zámeckého areálu. Obdržel navíc služební byt v tzv. Primátorském domě, tedy na bývalé latránské radnici, v níž se tehdy nacházela knížecí Apothéka a dnes stejnojmenný bar.

Do jeho nového života na vévodském zámku však jen o rok později dramaticky zasáhla I. světová válka – stejně jako ostatní bojeschopní muži byl i on v roce 1914 povolán k armádě, přičemž domů se vrátil až po dlouhých čtyřech letech v listopadu roku 1918, tj. ve velmi turbulentní době, kdy Šumava vyhlásila nezávislost s Českým Krumlovem jako hlavním městem. Ještě ve stejném roce nicméně československá armáda město bez boje obsadila a Český Krumlov i celou Šumavu připojila k nové republice. Pro město a jeho obyvatele tento akt znamenal definitivní tečku za světovou válku a obdobím nejistoty, pročež se i Franz Bürger mohl konečně vrátit zpět ke svému živobytí na krumlovském zámku a jako panský kočí a hlídač Červené brány sloužil dalších, nyní již klidných sedm let. Dodejme, že obsazení města armádou v roce 1918 mimo jiné prospělo i jeho rodinnému rozpočtu – za to, že otevíral hlavní bránu vojákům, které Jeho Jasnost kníže Jan ubytoval na zámku, i po večerce, mu bylo vypláceno tehdy velmi příjemných 60 Kčs měsíčně k platu navíc.

Další, avšak zcela jistě nejzásadnější změna v dosavadním profesním životě Franze Bürgera, která zároveň znamenala zapsání jeho jména do staleté historie města Český Krumlov, nastala až v 43. roce jeho života odchodem tehdejšího Turnanácla, dlouholetého zámeckého trubače Ferdinanda Andraschka str., na věčnost.

Zámecký věžný byl i ve 20. století pro obyvatele Českého Krumlova nedílnou součástí jejich života. Byl v prvé řadě jedním ze symbolů, které posilovaly výjimečnost jejich města a jež spoluutvářely jeho identitu. Svou nezanedbatelnou roli však měl věžný i v rovině praktické, jelikož svým troubením účinně nahrazoval hodiny jak ve městě, tak i v blízkém okolí, přičemž příležitostně dokonce vykonával i funkci meteorologa. Ostatně samotný fakt, že se knížecí správa v letech škrtů a propouštění, které se dotklo i granátnické gardy, rozhodla úřad věžného trubače zachovat, svědčí o tom, jaký význam mu byl v očích Krumlováků přisuzován.

Není nám dnes známo, jakým způsobem urychlený výběr toho, kdo by měl úlohu věžného v nadcházející sezóně převzít, probíhal, nicméně volba nakonec padla právě na vrátného vozku Bürgera.

V dubnu téhož roku se tak Franz Bürger zabydlil v bytě na vrcholu zámecké věže a po mnoha slavných předchůdcích se chopil trubky zámeckého věžného, pokračuje tak ve staleté tradici, kterou již v 16. století založili poslední vladaři domu rožmberského a v níž pokračovali i vévodové krumlovští z rodu Schwarzenbergů. Svou první krumlovskou fanfáru pak věžný Franz Bürger se zámecké věže poprvé zatroubil, jak velela tradice, prvního května léta Páně 1925.

Již jsme se zmínili, že se zámeckému trubačovi v Českém Krumlově odpradávna přezdívá Turnanácl, šumavsky Duȧn̂ȧnácl, což v krumlovské šumavštině znamená Věžnej Nácl. Jedná se o přezdívku odvozenou od jména jednoho z předchozích trubačů, jenž se měl jmenovat Ignác, a jež zdědil každý následující trubač, tedy i Franz Bürger, pročež i za jeho vytrubování krumlovské děti zpívaly slavnou říkanku o Náclovi a jeho klobouku. Znění této říkanky se od generace ke generaci přirozeně vyvíjelo a jelikož není jen jedna jediná fanfára, existuje i vícero variant tohoto legendárního popěvku. Z doby první republiky nám jsou známy hned tři verze, přičemž ta nejpopulárnější přibližně zní: „Turnanácl ztratil klobouk, vítr mu ho s věže sfouk, dolů k řece sfouk. Kdo ho ve Vltavě chytí, ten dostane šmorn“.

Mezi povinnosti věžného však nepatřilo pouze každý den od 1. května do 30. září od osmi do šestnácti hodin v každou celou hodinu troubit do tří světových směrů jednu ze zámeckých fanfár, u kterých si Krumlováci vyzpěvovali svoji oblíbenou rýmovačku. Jeho dalším úkolem bylo například po celý den průběžně sledovat počasí a pomocí praporku upozornit obyvatelstvo města před blížící se bouří. Stejně tak měl v případě, že by zpozoroval ve městě nebo jeho blízkosti požár, varovným troubením spustit poplach.

Ke své práci měl k dispozici vybavený byt přímo na vrcholu zámecké věže, kde ovšem pobýval víceméně po dobu služby – s rodinou žil nadále u Červené brány, přičemž formálně zřejmě zůstával i nadále panským kočím pro případ potřeby. Co se vlastního režimu jeho práce týče, jelikož v předchozích desetiletích zajišťovali službu na věži granátníci v době, kdy měl věžný v průběhu dne volno, předpokládáme, že tento dvojí systém v případě nutnosti pokračoval i nadále, avšak s ohledem na podstavy, které v řadách gardy ve 20. letech panovaly, jen v omezené podobě.

Věžným v době míru

Jako důležitá městská ikona se Franz Bürger a jeho trubka přirozeně staly oblíbeným motivem pohlednic z Českého Krumlova, které bývaly tradičně doplněny o populární text Náclovy říkanky. Jeho úloha věžného trubače, která byla po roce 1918 v Čechách čím dál větší vzácností, totiž přitahovala pozornost snad všech návštěvníků města.

Málokterý literát nebo dobový průvodce si proto dovolil opomenout skutečnost, že Český Krumlov má i ve 20. století vedle vlastní hradní stráže i svého trubače. Například ve slavné knize Český Krumlov – Perla Šumavy z roku 1926 byla věžnému Bürgerovi věnována hned celá jedna kapitola. Stejně tak v roce 1932 český historik a významný popularizátor turismu Čeněk Chyský píšící o českých hradech věnoval při popisu Českého Krumlova Franzi Bürgerovi skutečně neobvykle veliký prostor.

Tento zájem přitom dosvědčuje, jaký efekt měla melancholická troubení věžného na návštěvníky města a jaký význam tak měla tato dávná tradice pro celkový obraz celého města ve 20. století. Čeněk Chyský ostatně píše:

„(…) Ale přejděme ze severu české země na její jih, jenž je nejbohatší pokladnicí renesance, a vejděme do nejkrásnějšího našeho města, do Českého Krumlova, nejkrásnějšího hned po Praze.

Hlavní podíl na půvabu jeho má zajisté jeho zámek, rovněž kdysi tvrdý hrad, strmící vysoko nad Vltavou. Ale od té doby, co do našich zemí vešla renesance, ozývají se s věže zámku zvuky nástroje, které denně mezi devátou hodinou dopolední a čtvrtou odpolední rozrážejí skoro poeticky vzduch nad ulicemi města, jež je královnou jižních Čech. Cizinci a nahodilí návštěvníci, okouzleni podivuhodným půvabem kamenné pohádky, kterou tu vytvořilo lidské umění s přírodou, bývají ze svého vytržení probuzeni takřka proti své vůli, ale trubač na českokrumlovském zámku koná své dílo rok od roku od prvního máje do prvního října s pravidelností, jež je posvěcena dlouhými věky.

Za prvních pánů a držitelů Českého Krumlova, totiž za Rožmberků, (…), troubívali své rozmarné písně dva trubači. To však pánům z Růže (…) nestačilo a roku 1561 byl na zámku v Českém Krumlově celý sbor pozounérů. (…) Tento sbor zámeckých trubačů zmizel teprv s posledními Rožmberky. V podvečer pětilisté růže dostavila se i na zámek v Českém Krumlově hmotná tíseň, již vyvolala mimo jiné i přílišná štědrost a nešetrnost páně Vilémova. (…) počet trubačů se stále menšil a dnes vytrubuje svou píseň zase než jediný. Ale kdo slyšel z některého z četných tichých zákoutí překrásného města jen jedenkrát zvuky nástroje, cítil, že i dnešní píseň zní právě tak důvěrně a tklivě jako před lety.“

Bylo to ostatně právě v době 30. let, kdy věžný Bürger, ač zcela jistě nevědomky, svými tóny na Krumlovem ovlivnil budoucí dějiny české hudby. Jistý malý chlapec jej totiž tehdy chodil na věži pravidelně navštěvovat – a to tak často, že měl na Turnanáclově lavičce na ochozu věže dokonce zamluvené své místo. Onen chlapec se na tento nejkrásnější „vrchol“ Šumavy, jak se krumlovské věži přezdívá, chodil učit latinská slovíčka, přičemž mu memorování slovesných konjugací a jmenných deklinací ozvláštňovaly líbezné tóny Turnanáclovy trubky. O mnoho let později se z tohoto chlapce jménem Petr Eben, který ve městě ještě jako mladík převzal neoficiální pozici hlavního krumlovského varhaníka po zesnulém kapelníkovi gardy, Františku Vrchotovi, stal významný český skladatel a zakladatel hudebnického rodu Ebenů. Vedle varhan se  jedním z hlavních nástrojů jeho tvorby, mezi něž patří i několik fanfár pražské Hradní stráže, stala trubka a to, jak sám později vzpomínal, právě skrze vzpomínky na krumlovského věžného Bürgera.

Toto období idyly, turismu a míru však na vévodském zámku skončilo rokem 1938 obsazením Českého Krumlova nacistickými ozbrojenci a vydáním města československou vládou Hitlerově říši. Po vypuknutí války byl navíc v roce 1940 veškerý majetek J. J. knížete Dr. Adolfa ze Schwarzenbergu v Čechách a Říši pro jeho antifašistické smýšlení zabaven nacisty a to včetně krumlovského zámku. Gestapo okamžitě zahájilo tvrdou persekuci zaměstnanců s československým a později protektorátním občanstvím a dalších nepohodlných osob, tedy i granátníků české národnosti.

Věžným v době války

V životě Turnanácla na vrcholu krumlovské věže se od záboru formálně po určitý čas příliš nezměnilo a jeho trubka nad městem nadále ohlašovala čas. Nacisté si totiž velmi dobře uvědomovali význam schwarzenberského ekonomického zázraku, a tak mimo národnostní rovinu do jeho vlastního fungování a struktur zprvu více nezasahovali. To se přitom týkalo i takových hospodářsky „nevýznamných“ zaměstnání jako byla například granátnická garda nebo pozice věžného.

S postupem války však bylo v roce 1942 okupační správou rozhodnuto o tom, že je třeba zajistit přísnou a neustálou 24-hodinovou stráž na věži kvůli riziku spojeneckého bombardování města. Gardový hejtman Josef Fischböck proto vydal rozkaz o definitivním spojení pozice věžného s gardou a Franz Bürger se tak stal novým vévodským granátníkem knížete ze Schwarzenbergu.

Snad netřeba dodávat, jak ironické muselo být stát se vévodským granátníkem knížete v době, kdy kníže a vévoda Adolf byl v exilu v USA a jeho následník JUDr. Jindřich ze Schwarzenbergu v koncentračním táboře Buchenwald, kam byl později odveden se svou rodinou i chlapec, jenž se za trubačem Bürgerem chodil na věž učit latinská slovíčka. Jakým tónem asi tehdy zněla Turnanaclova trubka nad Českým Krumlovem?

Až do konce války patřila mezi jeho povinnosti nadále především denní služba na věži, troubení od devíti do čtyř hodin každou hodinu o letní sezónně a sledování spojeneckých náletů, v čemž jej večer a po dobu dovolených a pauz museli střídat ostatní granátníci a jeho děti. Plán nacistů vyhodit do povětří městské mosty a vybudovat z Českého Krumlova vojenskou pevnost se ovšem naštěstí díky zásahu bývalého starosty a knížecího archiváře Karla Tannicha nepodařilo uvést ve skutečnost a cílené nálety se tak Českému Krumlovu vyhnuly, ačkoliv přeletů a tedy i poplachů byl dle pamětníků s koncem války nespočet.

Po sedmi letech nacistické diktatury v roce 1945 do města konečně vstoupili američtí vojáci, kteří Českému Krumlovu přinesli tolik vytoužený mír. Již 1. září tak mohli granátníci po dlouhých pěti letech obléci své parádní uniformy a po přestávce vynucené nacisty obnovit tradici zádušních mší a slavných zvonění granátníků za zesnulé členy knížecího rodu v krumlovské zámecké kapli. Doba paradoxů a pseudopráva však zdaleka neskončila a neměla skončit ani v průběhu dalších 40 let. Nacistickou okupační správu vystřídala nad knížecími majetky, opět protiprávně, správa národní, pročež v době, kdy si Franz Bürger mohl vůbec poprvé obléci slavnostní granátnickou uniformu, se československá vláda pod vlivem komunistů a Sovětů již připravovala zabránit návratu Jeho Jasnosti Dr. Adolfa Schwarzenberga z amerického exilu zpět do vlasti.

V souladu s tehdejšími rasovými dekrety národní správa okamžitě přistoupila k tzv. odněmčení „knížecích“ podniků stejně, jako byla předtím nacistickou správou prováděna tzv. dečechisace. Na základě ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. bylo všem obyvatelům města, kteří neprokázali aktivní účast v odboji, odepřeno československé občanství, tj. celému několikatisícovému městu, načež byla zahájena první vlna deportací. Po tomto první dramatickém zásahu v průběhu září a sprna roku 1945 tak v gardě zůstali pouze granátníci František Todt, Eduard Vavruška, Jan Pancíř, hejtman Jan Šipán a věžný Franz Bürger jako vůbec poslední granátník německé národnosti.

K nevypovězení Franze Bürgera národní správou dodejme, že se jednalo skutečně o výjimečný postup. Po vydání Českého Krumlova československou vládou Říši a následném záboru knížecích majetků v roce 1940 nacisty se od všech výraznějších osobností ve městě očekávalo vstoupení do NSDAP, a tak někdy v průběhu války stejně jako mnoho zaměstnanců a obyvatel německé národnosti obdržel i věžný trubač Bürger členský průkaz. Nevíme, jaké byly okolnosti vzniku jeho členství, nicméně v roce 1945 po osvobození města nebyl propuštěn ze zaměstnání ani zatčen, souzen, odsunut nebo snad vězněn v koncentračním táboře pro členy NSDAP v Českém Krumlově, přičemž k uvěznění a minimálnímu odsouzení k nuceným pracím stačil jakýkoliv doklad nebo obvinění z aktivního zapojení ve stranických strukturách nebo z veřejné podpory a propagace nacistické ideologie.

Z výše uvedeného vyplývá, že jeho členství bylo bezpečnostními složkami vyhodnoceno jako formální a že se po dobu okupace choval mravně a nijak se neprovinil proti republice. Toho je ostatně dokladem fakt, že národní správa jej v roce 1945 jako posledního granátníka německé národnosti nepropustila a v prosinci téhož roku mu dokonce upravila plat. Přestože se mu tak nakonec dostalo výjimky a nebyl automaticky pro svou národnost odsunut, jednalo se o pouhé oddálení nevyhnutelného.

Po 21 letech služby zámeckého trubače na základě nadále platného dekretu č. 33/1945 Sb. přišla řada ve věku 64 let i na věžného Nácla. Není známo zda to byl ještě on, kdo na začátku května 1946 s novou sezónou troubil nad městem a zda se tak stihl rozloučit se svým domovem, než předal turnanáclovskou trubku svému kolegovi granátníkovi Janu Pancířovi. Zcela jistě však víme, že byl téhož roku se svou rodinou odveden k transportu a ze svého rodného města, nad nímž po dvacet let určoval čas hlas jeho trubky, deportován.

Poslední záznam k osobě jednoho z posledních českokrumlovských věžných Franze Bürgera učinil gardový hejtman Jaroslav Šipán, když do jeho složky na poslední řádek poznamenal „31. 5. 1946 odsunut“. Přestože další osud stejně jako místo nebo rok úmrtí věžného Bürgera zůstávají Archivu Schwarzenberské granátnické gardy dosud neznámé, můžeme dnes alespoň vzdálené ozvěny jeho trubky zaslechnout ve skvělé tvorbě onoho malého chlapce, jenž se za ním na zámeckou věž kdysi chodil učit latinská slovíčka.

(mn)

Zdroje:

Archiv Schwarzenberské granátnické gardy
SOA Třeboň – Český Krumlov
SOkA Český Krumlov

CHYSKÝ, Čeněk. Z našich hradů a zámků. In: Jas, Ročník 29. Praha 1932
MEERWALD, Alois. Böhm-Krumau, die Perle des Böhmerwaldes. Český Krumlov 1926
VONDROVICOVÁ, Kateřina. Petr Eben. Praha: Panton 1995

Fotografie:

Archiv Schwarzenberské granátnické gardy
Soukromý archiv Jana Palkoviče a Iva Janouška

Citace: NEUDÖRFL, Martin. Franz Bürger. In: Schwarzenberská granátnická garda [online článek]. Český Krumlov: Schwarzenberská granátnická garda, z. s., 2017. Poslední změna článku 10. 1. 2017 20:30. Dostupné z: http://www.krumlovskagarda.cz/franz-burger/

zpět do seznamu granátníků / zpět do historie