Přesně před 280 lety zemřela druhá ze dvou jediných vladařek, které kdy samostatně panovaly na Krumlově a přiléhajících panstvích coby vévodkyně krumlovské. Byla jí vévodkyně-vdova Eleonora, celým jménem Eleonora Amálie Magdaléna, kněžna ze Schwarzenbergu, rozená princezna z Lobkowicz, jež po těžké nemoci skonala v péči lékařů ve Vídni 5. května 1741 a jejíž tělo posléze spočinulo v nové Schwarzenberské kapli sv. Jana Nepomuckého v chrámu sv. Víta v Českém Krumlově.

Věčná památka zbožné vévodkyně Eleonory byla po její smrti udržována obyvateli Českého Krumlova každoročně po dvě století – může se to zdát jako neuvěřitelné, ale veřejné piety obyvatel za uctívanou vévodkyni, jež zesnula v roce 1741, se konaly až do roku 1939, tj. do záboru schwarzenberského majetku Nacistickou říší v roce 1940.

Přestože po roce 1945 si komunisté a socialisté (jako předtím nacisté) vystačili se zrušením každoročních piet obyvatel u hrobu vzpomínané vévodkyně, což s ohledem na délku jejich diktatury přešlo v zánik unikátní tradice slavných knížecích zádušních procesí a mší v Českém Krumlově, největší rána pro památku Eleonory Amálie ve skutečnosti přišla až roku 2007 – uštědřil jí ji jeden vídeňský profesor, jehož počínání nelze označit než tak, že se svou podivnou mediální kampaní vydal ve stopách postavy prof. Ericha Fiedlera z Vídně, známého to diletanta a samozvaného odborníka na české dějiny a Járu Cimrmana – bohužel, imaginární Erich Fiedler to snad s naším Cimrmanem myslel dobře, nicméně prof. Rainer Köppl s naší vévodkyní-kněžnou zcela jednoznačně nikoliv.

Eleonora Amálie se narodila do starobylého českého rodu Lobkoviců jako dcera panujícího knížete a vévody zaháňského Ferdinanda z Lobkowicz léta Páně 1682. Její životní příběh, zvláště po provdání za knížete Adama Františka ze Schwarzenbergu, budoucího panujícího knížete a vévodu krumlovského, je široce znám – vztah knížecího páru, jeho vývoj a k němu se pojící se legenda je totiž součástí schwarzenberské rodové, jihočeské, potažmo i české tradice a paměti – ať již věříme na zázračná otěhotnění nebo na upíry, díky pozoruhodnému početí kněžny-vévodkyně (na základě údajné přímluvy svatého Jana Nepomuckého) a povití tolik vytouženého dědice v jejím 40. roce života byl po mnoha neúspěšných pokusech konečně zachován schwarzenberský rod, jenž po další staletí významně ovlivňoval a ostatně dodnes ovlivňuje české a mnohdy i evropské dějiny. V souvislosti s tímto vskutku biologickým „zázrakem“ pak České země a svět získaly jednoho z nejoblíbenějších křesťanských světců moderní historie – právě Eleonora Amálie a její choť se totiž zasloužili o svatořečení Jana Nepomuckého.

Díky kvalitní práci profesionálních historiků a odborníků dnes víme více i k závěru jejího života po roce 1732, kdy její manžel, jehož během nezvládnuté naháňky postřelil sám císař a král Karel VI., tragicky skonal. Schopná a sebevědomá vévodkyně-vdova se nepoddala neštěstí – okamžitě se chopila vlády nad panstvími svého muže za svého nezletilého syna, dědičného prince-knížete Josefa I. Adama, a zajistila, aby největší a nejcennější soustava panství v Čechách v době moderní nedošla újmy a byla zachována i do budoucna.

V době své vlády nad Krumlovským vévodstvím a ostatními schwarzenberskými panstvími je pak dnes Eleonora Amálie označována nikoliv jako pouhá správkyně statků svého syna, ale přímo coby „regentka“, neboť si již od počátku své samovlády počínala ryze „suverénně“ – ostatně již roku 1732 přijala coby vévodkyně krumlovská holdy poddaných. Sebevědomá žena, držící žezlo vévodů krumlovských po devět let, zesnula po těžké nemoci ve Vídni v roce 1741, patrně v důsledku rakoviny. Její tělo pak bylo převezeno do sídelního města vévodství, kde nakonec, podle jejího výslovného přání, spočinulo v kapli sv. J. Nepomuckého v Českém Krumlově, tzv. Růžové kapli – srdce bylo uloženo separátně v Hrobce srdcí vévodů krumlovský, jež je součástí zmíněné kaple, vedle srdce jejího předčasně zemřelého chotě.

Od té doby si obyvatelé města Český Krumlov, až do záboru schwarzenberského majetku nacisty v roce 1940, každoročně připomínali památku své zbožné vévodkyně vždy v den jejího úmrtí. Součástí této každoroční pietní slávy byly mimo zádušní mše v městských kostelích i slavnostní průvody lidu městem, jimž se v Krumlově říká „kirchparáda“, šumavskou krumlovštinou pak „Kirparádi“ a jejichž ozdobou byli dle zvyku vždy krumlovští granátníci, knížecí špitálníci a městští ostrostřelci. V hlavním místním chrámu, v kostele sv. Víta, pak byla před oltářem vystavována vévodská koruna (přesněji klobouk) na prázdné rakvi – koruna a žezlo vévodů krumlovských z rodu knížat ze Schwarzenbergu jsou, bohužel, od záboru majetku třetí republikou (nacistické okupanty vystřídala v roce 1945 okamžitě správa „národní“) ztraceny. Tyto působivé krumlovské slávy, zvláště „na Eleonoru“ v květnu a „na Josefa“ v prosinci (za nejuctívanějšího vévodu krumlovského, Eleonořina pravnuka a lidem opěvovaného knížete Josefa II., zvaného „Dobrý“), dodnes pamatují poslední žijící pamětníci první republiky.

V důsledku vysídlení většiny původního obyvatelstva v letech 1945/46 a následné cílené likvidace historické paměti města ze strany komunistů došla vévodkyně Eleonora, stejně jako jiné významné osobnosti v dějinách našeho města, polozapomenutí. Právě oslabení místní historické paměti pak v roce 2007 využil profesor mediálních studií Rainer Köppl z Vídně spolu s týmem, který se podílel na tvorbě dokumentu „Upíří princezna“.

Prof. Köppl a jeho tým přišli v dokumentu zcela účelově, na základě několika „dokladů“, s teorií, že vévodkyně-vdova, Eleonora Amálie, byla za svého života svými současníky a rovněž i po své smrti považována za upírku s tím, že (nikdy nedoložené) zkazky a legendy ve spojení s touto údajnou pověrou o jejím upírství měly o 150 let později inspirovat irského spisovatele Brama Stokera k sepsání světoznámého románu Drákula.

Každá „teorie“ má pochopitelně právo být prezentována – ostatně v 18. století jistě velká část společnosti na revenanty všeho druhu věřila. Na druhou stranu existují jisté meze, a má-li docházet ke znevažování památky historické osobnosti bez jakýchkoliv hodnověrných dobových dokladů a věcných argumentů vycházejících z vědeckých analýz a znalosti kontextu, potažmo k cílenému přetváření historické paměti obce a veřejnosti za využití jejího přerušení v důsledku komunistické diktatury, je třeba protestovat.

V prvé řadě musíme zdůraznit, že pokud by někdo v minulosti, ať již za života Eleonory Amálie, tak kdykoliv před zveřejněním „bombastických“ zjištění prof. Köppla před rokem 2007, kdekoliv a jakkoliv, písemně či slovně, ať již historik nebo nějaký hospodský blázen jedinkrát doložitelně vyslovil, že vévodkyně Eleonora měla být upírkou, či ji za ni někdo považoval, dalo by se počínání prof. Köppla více či méně obhájit – neexistuje ovšem jeden jediný doklad (pomineme-li ony pospojované „doklady“ prof. Köppla) o tom, že si kdy kdo v minulosti spojil osobu vévodkyně-kněžny Eleonory s upírstvím, natož irský spisovatel Bram Stoker, navíc na základě nikým nedoložených legend.

Prof. Köppl nicméně umně celý svůj ahistorický konstrukt prezentuje tak, aby u veřejnosti vyvolával dojem, že skutečně ať již za jejího života, nebo po její smrti lidé Eleonoru Amálii za upírku považovali, či že ve společnosti alespoň panovaly pochybnosti o její nemoci, tedy dokonce snad lidství – a prof. Köppl, specialista na média, v tomto směru skutečně uspěl, neboť za 14 let, co byla tato „legenda“ poprvé stvořena, dnes řada Krumlovských považuje „kněžnu upírku“ za součást původního krumlovského folklóru.

Můžeme se pochopitelně ptát, proč dnes, v roce 2021, protestovat – nicméně odpovězme si protiotázkou, zda je nutné dělat upíra například z Tomáše Bati? Je soudné (čistě z osobního plezíru) tvrdit, že Tomáše Baťu jeho zaměstnanci považovali během jeho života za upíra a že jeho tragická letecká nehoda měla co dočinění s jeho údajným upírstvím? Jistě ne – proč? Jednoduše je to zbytečné a, máme-li nějakou soudnost, přímo trapné, navíc zavánějící pomluvou, jelikož nic takového doloženo není – a přesně tak zbytečné a trapné je tvrdit, že vévodkyně-vdova Eleonora Amálie, bohabojná křesťanka, byla někdy v minulosti veřejností považována za upírku.

Bohužel, historikům a profesionálním badatelům, kteří se zaměřují na dějiny schwarzenberského domu či regionální dějiny, přijdou závěry prof. Köppla příliš „specifické“, než aby je jakkoliv aktivně vyvraceli – tím ovšem jeho „legenda“ žije dál a média, na která je prof. Köppl ostatně expertem, ji vděčně rozvádějí a zakotvují v naší historické paměti. Na obranu historiků ovšem dodejme, že zájem nejprve z neplodnosti zoufalé a později těžce nemocné barokní šlechtičny (sebevíc zbožné) o různé byliny, léčitelské a šarlatánské metody nebo fascinaci záhrobím si fanoušci tajemna a konspiračních teorií budou vždy vykládat po svém i přes sebelepší vysvětlení a odborné vhledy profesionálů – ještě štěstí, že nám prof. Köppl neprohlásil za předobraz nějakého upíra alchymií zaujatého Viléma z Rožmberka či vlastně kteréhokoliv jiného šlechtice od konce 16. století do nástupu osvícenství, potýkajícího se s neplodností, ztrátou milované osoby, těžkou nemocí a stářím.

V každém případě považuje řada Starokrumlováků cílenou deformaci památky zbožné ženy a významné osobnosti v dějinách našeho města, tolik vážené a uctívané našimi předky, za minimálně zbytečnou, spíše ale vrcholně trapnou, je-li jediným důvodem novodobá fabulace, která se důmyslně vydává za součást původního krumlovského folklóru. To si naše bohabojná vévodkyně Eleonora rozhodně nezaslouží stejně jako kterýkoliv jiný člověk – věřící či ateista, šlechtic nebo podruh, ba dokonce ani profesor z Vídně.

Čest její památce!

 

Dodatek ke krumlovským a jihošumavským pověstem

Na samotný závěr dodejme, že původní krumlovské, potažmo šumavské legendy, pověsti a příběhy jsou díky úctyhodné práci dlouhé řady badatelů, profesionálních sběratelů lidové slovesnosti i nadšenců, zvláště z doby od přelomu 19. a 20. století až do II. světové války, velmi dobře popsány a zmapovány. Známe-li alespoň část ze stovek pověstí a příběhů z našeho regionu, rychle usoudíme, že obyvatelé našeho města, stejně jako jinde na Šumavě, se (pro někoho až nezdravě) vyžívali v někdy až extrémně brutálních příbězích, v nichž rozhodně nechybí mordy, pohřby zaživa, nejrůznější nemoci či prokletí, příšery, duchové, vraždící nemrtví, ba ani báby-lidojedky či pradávní bohové jako Černoboh-Satan, Svica či Duch lesa vraždící ženy, děti, muže bez rozdílu. Ty nejbrutálnější příběhy bývají tzv. původní (neromantické), pocházející z 18. a 17. století, ale mnohdy i snad z období starších, kdy prapůvod mají často ve skutečných tragických událostech a traumatizujících vzpomínkách jejich účastníků (války, bitvy, hladomory, popravy, vraždy apod.). V některých případech jsou přitom v příbězích dokonce zachována skutečná jména osob a míst souvisejících s neštěstími, které se staly předobrazem těchto příběhů. Lidé tak někdy zprostředkovaně znali konkrétní detaily událostí po více jak sto a více letech od jejich odehrání. Uchovávali-li pak obyvatelé jižní Šumavy, tolik zbožňující nejrůznější strašidelné a krvavé příběhy, ve své dlouhé historické i lidové paměti všechny tyto nejrůznější duchařiny a mordy, bylo by skutečně s velkým podivem, pokud by nebyla zároveň uchována vzpomínka na onen údajný strach a obavy, které měla podle prof. Köppla v lidech na krumlovském zámku a v podhradí vzbuzovat „upíří princezna“, či že by sebemenší klep nebo zkazku o ní lidoví vypravěči alespoň nevyužili k vyfabulování klasického šumavského strašidelného příběhu o krumlovské vévodkyni sající krev. Žádný takový příběh ovšem v okruhu původních městských, jihošumavských či švarcenberáckých pověstí a legend nebyl v žádném z celé řady známých pramenů nikdy zachycen.

(mn)

 

 

Citace: NEUDÖRFL, Martin. Bohabojná „upíří princezna“ vs další „profesor z Vídně“. In: Schwarzenberská granátnická garda [online článek]. Český Krumlov: Schwarzenberská granátnická garda, z. s., 06. 05. 2021. Dostupné z: http://www.krumlovskagarda.cz/upiri-princezna/

zpět do historie